Jistě jste četli můj článek ohledně „otřesné zkušenosti“ s prodejem jednoho z mých štěňat z loňského vrhu (2009) po mé Brendě (CH Primavera Limelight Joreta). Myslela jsem, že příběh tímto skončil a snažila se nemyslet a vymazat z paměti otřesnou zkušenost s původními majiteli tohoto štěňátka.

Byla jsem však velmi překvapená, když mě letos v roce 2010 7. listopadu kontaktovala jistá paní Šulcová, která mi sdělila, že má u sebe pár dní fenku z mého chovu s tetovacím číslem 5120, včetně jejího rodokmenu a očkovacího průkazu. Paní byla velmi vstřícná a bylo vidět, že se o celé situaci chce dozvědět více. Původní příběh totiž už četla, jako desítky jiných lidí na mých stránkách. Domluvily jsme se spolu na návštěvě a já se hned druhý den za ní vydala.

Mé emoce byly velmi silné.....neboť, jak jistě víte, původní majitelé neměli ani tu slušnost mi fenku kvůli „reklamaci“ přivézt ukázat (...a to se nazývali slušnými lidmi...) a druhý majitel ji přivedl na pár minut na náměstí ve vesnici za Prahou a já ji spolu s veterinární lékařkou mohla jen rychle zkontrolovat, podívat se do tlamičky kvůli zoubkům a na zmiňované reklamované nožičky, které byly dle slov původních majitelů v tak špatném stavu, že malá fenka nemohla např. vůbec vyjít schody a měla problémy s chůzí a čekala ji drahá operace, na kterou chtěli přispět. Nic z toho jsme samozřejmě s lékařkou neshledaly, fenka nebyla ani po žádné operaci, vesele skákala a majitel ji předváděl na vodítku, takže jsem vracela peníze pro nic za nic, ještě bez přítomnosti reklamované fenky a veterinární zprávy od lékaře (uznávám, to byla z mé strany velká chyba, neměla jsem se s takovými lidmi ani bavit).

Po uvítání a podání ruky s paní Šulcovou jsem se neudržela, abych se nerozplakala, když jsem měla opět po dlouhé době malou Darling Daiquiri v mé náruči. Cítila jsem potřebu se jí omluvit za to, co jsem jí provedla a komu jsem jí prodala a do jakých podmínek se díky původním majitelům Kovalovským dostala. Vše čtěte níže.

I sedly jsme si, vzápětí dorazil i manžel paní Šulcové a další svědci a já mohla poslouchat, co se vše za tu dobu, co ji manželé Kovalovští prodali za 1000,- nynějšímu panu Bradáčovi přihodilo, zatímco malá Darling Daiquiri spokojeně usnula na mém klíně. Abych uvedla věc do pořádku, minulý příběh skončil tím, že poslední reakcí ze strany majitele pana Bradáče byla zpráva na mobil, kterou jsem obdržela první květnový den (2010) v tomto znění: "Paní Dytrychová, nemůžeme se dále o malou Dorynku starat, prodáváme jí jedné paní za 8000,-. Ale byla jste první, kdo měl o ní zájem, tak jestli jí chcete, tak Vám jí za těch 8000,- prodám. Ale bez podepsání jakýchkoli papírů." Jelikož mě právní zástupce opět potvrdil, že bez podepsání papíru, že ode mě pan Bradáč tuto částku skutečně převzal není bezpečné fenku odkoupit, musela jsem opět zareagovat, ač velmi nerada, negativně. Tímto jsem považovala celou věc za uzavřenou a dál se snažila zapomenout a nemyslet na to, že malá bude mít už třetího majitele za svůj krátký život. Uklidňovala jsem se, že se snad u té nové paní bude mít za těch 8000,- dobře.......

Malá „Dorynka“ tedy zažila od té doby peklo, o jakém se Vám ani nezdá.

Pan Bradáč jí neprodal nikomu, když mi psal, zřejmě potřeboval peníze a chtěl mě vyhecovat, že mi fenku nechá alespoň za tuto částku, přesto, že jsem mu tenkrát nabízela plnou kupní cenu, tj. 18000,-, jen abych dostala fenu ze špatných podmínek zpět a to i přesto, že tuto cenu již dávno neměla. Byla navíc ostříhaná nakrátko. Bohužel jsem toho nedocílila, protože překážkou bylo právě podepsání papíru, které pan Bradáč odmítal. Vy přeci také nebudete platit např. za spotřebič, aniž byste dostali v obchodě účtenku, že?

A jak se malá „Dorynka“ měla?

Celou tu dobu žila ve dne v noci u pana Bradáče na dvorku mezi odpadky, uhlím, a motorovým olejem úplně sama, včetně rozbitých střešních tašek. Byla celá černá od oleje a uhlí a srst měla totálně zfilcovatělou, takže ji museli nyní ostříhat úplně dohola. Tam také přivedla na svět snad někdy v červenci 2010 (to už jí bylo necelých 16 měsíců) štěně (prý jedno) a to také s velkým podivem i sama na dvorku odchovala. Nikdy nepoznala domov a teplo. Pes prý do domu nepatří....,když jsem se podívala do očkovacího průkazu, "Dorynka" měla očkování samozřejmě propadlé a její štěně nebylo v třech a půl měsících ani jednou naočkované a ani odčervené. Oba se živili zřejmě tím, co na smetišti našli....na to v jakých podmínkách žili, však ještě vypadali oba velmi zachovale. Do štěněte i fenky občas „nalili“ tvrdého panáka, aby prý více nerostli.....poslouchala jsem s pusou otevřenou a v duchu si přemítala, kdy tenhle horor už skončí.

Když u pana Bradáče toto uviděli místní lidé, kteří mu pomáhali se stavbou, podali návrh, že si štěně i fenku vezmou a že mu za to udělají levněji střechu.....pan Bradáč souhlasil. Místní pomocníci se totiž nemohli dívat na podmínky, v jakých byli psi drženi a jak jim běží brzo ráno naproti prokřehlé štěně ze dvorku, které mělo váhu ve třech měsících sotva 700 g. Už totiž nebylo léto, kdy fena štěně nebo štěňata vrhla a možná díky tomu, že bylo tenkrát tepleji, oba přežili.

Neumím si představit, kdyby malá vrhla štěňata nyní.....jak by to dopadlo a jak by ona přežila zimu venku. Byla sama prokřehlá a vyděšená. Když jsem celý příběh a detaily poslouchala, bylo mi opět do breku. Tito lidé naštěstí měli pochopení, protože ani jim nebylo lhostejné, v jakých podmínkách jorci žili. Tady je vidět, že ani velikost a křehkost tohoto plemene některé neodradí od brutálního zacházení a životních podmínek, v kterých dokáží někteří lidé i tak malého psíka, jakým jork je, držet. Je mi hanba za lidské plémě.....

Jediné, co mě hřálo bylo to, že malá je nyní v bezpečí, v teple, dostane najíst, pocítí teplo lidské ruky a je u lidí, kteří milují zvířata.

Je s podivem, že na to, co si malá Daiquiri prožila, nezanevřela na lidi a přesto všechno vyhledává pohlazení a neustále chce být na klíně.

Klobouk dolů, moje holčičko, byla a jsi moc statečná. Jsem na tebe pyšná!!!  

Darling Daiquiri jako malé štěně:

Darling Daiquiri nyní na fotkách i se štěnětem a v mé náruči: